Když se podíváme nějaký ten rok nazpět, zaujme nás především období vlády premiéra P. Nečase. Ten se vypravil v čele státní delegace rovnou do Bavorska, kde v únoru 2013 přednesl pro nás ostudný projev. Zatímco za něj sklidil v Bavorském zemském sněmu ovace přítomných, poslanců i „sudetských Němců“, doma pak se na něj snesla sprška kritiky.

Jak se vlastně v bavorském Mnichově octnul? Nyní již s jistotou víme, že nejel do Mnichova na bavorské vdolečky, ale že byl pod tlakem opakovaného pozvání Horsta Seehofera, bavorského ministerského předsedy a patrona „sudetských“ Němců v jedné osobě, do Bavorska. Ale ani to nestačilo. P. Nečas stále vzdoroval.

„Problém“ vyřešila až A. Merkelová, tehdy kancléřka SRN. Dlela v květnu 2012 na několikahodinové státní návštěva v Praze. Při té příležitosti panu premiérovi Nečasovi sdělila, že „Sudetoněmecký landsmanšaft (SL)“ a jeho vedení velmi touží po přímém jednání s vládními kruhy v Praze. A pak to byla již jen otázka několika měsíců. Předseda vlády ČR tak začal pro nás ostudná přímá jednání s P. Posseltem a dalšími členy úzkého vedení SL. Co všechno landsmanům nasliboval, jsme se dozvídali postupně. Samozřejmě, že o skutečnostech spojených se spanilou jízdou P. Nečase do Bavor, jsme se nedozvídali z našeho tisku, ale ze „sudetoněmeckého“.

Pro nás bylo velké štěstí, že P. Nečas brzy po svém výletu do Mnichova, odstoupil. Alespoň jsme si to původně mysleli. Předsedou nastupující vlády se stal B. Sobotka, sociální demokrat, post prvního místopředsedy vlády zastával P. Bělobrádek z KDU–ČSL. Ve vládě byl i další reprezentant „křesťanské strany“, pan D. Herman, tehdy ministr kultury. Zcela náhodně byl i současně předsedou „Sdružení Ackermann Gemeinde“ se sídlem v Praze. O něco později jsme se dozvěděli, že mnichovská „Ackermann– Gemeinde“ má s tou pražskou dost společného. Prozradil to říšský (celoněmecký) sjezd Ackermann Gemeinde, mnichovské a pražské. Sjezd byl společný a volil i společného předsedu.

Co se rozpoutalo za sobotkovské vlády v česko–německých vztazích, bylo zpočátku překvapením a pak se stávalo „samozřejmostí“. Sobotkou vyhlášený tzv. česko–německý strategický dialog, jenž nás měl přiblížit k Německu co nejblíže, probíhal „skvěle“. Jeho výrazem byl i projev pana ministra D. Hermana na sjezdu landsmananů. Pokud se zahloubáte do jeho myšlenkových hloubek, můžete zjistit, že v některých bodech splynulo vidění minulosti a přání současnosti landsmanů s tím hermanovským. Pan Bělobrádek se dokonce prohlásil za sudetského Čecha.

Ani později se z hlediska landsmanů nevyvíjely česko–sudeto–německé vztahy méně příznivě. Prvním vkročením do prezidentských voleb Karla Schwarzenberga se některé otázky česko–německé minulosti přenášely znovu do tehdejší doby. Karel Schwarzenberg prohrál. Prezidentem republiky, pro jehož zvolení někteří z nás tehdy usilovně pracovali v rámci Vlasteneckého fóra, pan Ing. Miloš Zeman. Druhé prezidentské volby vyhrál též on.

„Aby ho Emmanuel Macron, který před prvním kolem prezidentských voleb podpořil „,“ Andreje Babiše, nepřekonal, poskytl německý velvyslanec Andreas Künne , který vyšel v sobotu ještě před uzavřením volebních místností. V žádném případě nešlo o přímou podporu „německé kandidátky“ Danuše Nerudové, ale Künnovy komentáře skutečně v některých klíčových ohledech odrážely proněmeckou linii , pro nějž byla Nerudová favorizovanou kandidátkou.

Bekův základní argument o fungování Evropské unie je ten, že v zájmu získání podpory pro rozšíření je třeba v některých oblastech upustit od jednomyslného hlasování. Künne a jeho kancléř se na to dívají z pohledu jedné z velkých zemí EU, které mohou získat společnou nadvládu nad projektem s 30–35 členy. Bez Nerudové na Hradě bude německý hlas v české politice trpět a Künne bude muset poskytovat více rozhovorů.“

Od pana prof. Budila zřejmě pochází informace, že původně paní Danusche Nerudová byla údajně považována za hlavního kandidáta pětikolky. Generál P. Pavel byl jen aktivní zálohou. Ve hře byl ještě jeden kandidát na prezidenta s německou kartou v ruce. Brzy poté, když pan Josef Středula promluvil na sjezdu sociálních demokratů, jakoby z ničeho nic, zcela nečekaně odstoupil z prezidentské volby, a vyzval své stoupence, aby dali své hlasy paní Danuschi. Bylo to velké překvapení pro ty, kteří právě o panu J. Středulovi málo věděli a dokonce ani netušili, že odborářský šéf byl již nějaký rok členem „Rady Česko–německého diskusního fóra“ Abychom svou přísností panu Středulovi neublížili, budeme raději citovat několik vět o něm z tzv. sudetoněmeckého tisku.

„Josef Středula, přední český odborář, který je původem z Hlučínska, vlastně je ´pruského původu´, a na setkáních vždy prokazuje hluboké znalosti o česko–sudetoněmecké historii. Několikrát také vystoupil v malých diskusních skupinách mimo program a poskytl nejnovější informace o vývoji české povolební scény.“ (Sudetendeutsche Zeitung, 17.11.2017, str. 1–2, volný a krácený překlad Pavel Rejf)

Když se podíváme na složení Rady Česko–německého diskusního fóra, skutečně zjistíme, že jejím členem je i Josef Středula, předseda Českomoravské konfederace odborových svazů, a to dokonce již další dvouleté období. Zřejmě se tedy osvědčil.

Je též však velmi důležité si uvědomit, že „absolventi“ Česko–německého diskusního fóra (ČNDF), pokud se podle očekávání osvědčí, mají určitý předstih pro získání nejrůznějších ústavních či politických funkcí v ČR. O panu Středulovi se mluvilo již dříve a mluví dokonce i v současnosti v souvislosti s jeho možnou kandidaturou na prezidentský stolec. Přesto jsem si myslel, i když pan prezident M. Zeman se o panu J. Středulovi zmínil jako o možném uchazeči o post hlavy státu, že není tím vhodným kandidátem, který by, byť na jedno funkční období, měl obývat Pražský hrad.

Čeští národovci ne ojediněle vidí v ČNDF platformu, kde za požehnání českého ministra zahraničních věci a i za české peníze se jedná o přáních a požadavcích landsmanů, které jsou upřednostňovány před českými státními a národními zájmy. Není divu! Žádný šéf Ministerstva zahraničních věcí ČR nejmenoval do Rady ČNDF, kromě jeho počátků, byť jediného skutečného zástupce českých vlasteneckých subjektů, ač příslušné návrhy dostával. V očích obyčejného českého člověka, pokud vůbec ví o existenci ČNDF, je členství v něm spíše diskvalifikačním momentem, než pozitivním přínosem.

Jednu perličku na osvětlení možné situace. V r. 1950 landsmani uzavřeli s fašizujícím generálem L. Prchalou a jeho lidmi tzv. Wiesbadenskou úmluvu. Ta jim měla zajistit nejen návrat do vlasti, ale i vytvoření společného federativního česko–sudetoněmeckého státu, v němž by se střídali prezidenti čeští a němečtí. Kdyby se zcela náhodou stal prezidentem ČR pan J. Středula, jak by se na něj landsmani dívali? Jako na českého prezidenta „pruského původu“? Tak by byl překonán další milník na cestě vedoucí „ke sjednocení toho, co dříve bylo rozbito“. Nebo věci se pohnou směrem wiesbadenské dohody, na níž B. Posselt pohlíží jako na velmi žádoucí významný dokument prorockého vidění, a sudeti, jak již dlouhodobě usilují, se švihnutím zázračného proutku kohosi neviditelného v zákulisí stanou z národnostní skupiny jedním ze dvou národů českých zemí a vytvoří, jak kdysi fantazírovali, s námi česko–sudetoněmeckou federaci, jejímž prezidentem bude oboustranně přijatelný kandidát, tedy pan J. Středula?

Čas pro další silné „pokroky“ v česko–sudeto–německých zájmech v tomto směru zatím nenastal. Dosud žádný společný česko–německý prezident nebyl zvolen. Pan generál P. Pavel někdy z počátku se letmo vyjádřil o možném řešení některých národnostních problémů. Pokud byla paní Danuše Nerudová skutečně německým koněm v prezidentské volbě, pak o tom zřejmě něco věděl i pan generál. S paní Danuší, po jejím propadu v prvním kole prezidentské volby, pracovali společně, a to i na úrovni odborných skupin. Paní Nerudová samozřejmě vyzvala své voliče, aby dali svůj hlas v druhé volebním kole panu generálovi. Do závěrečného kola šli oba dva ruku v ruce. Věděl pan P. Pavel o bližších vztazích paní Nerudové k „sudetoněmeckému landsmanšaftu. S jistotou nevíme. Pokud však byl skutečně původně schopným zpravodajským důstojníkem, pak měl alespoň něco tušit.

Nyní jsme v situaci, kdy můžeme volit pana P. Pavla nebo A. Babiše. Volíme pana A. Babiše, především proto, že se primárně vyslovuje pro mírové řešení existujících vážných problémů a konfliktů. Pan generál P. Pavel je celý život vojákem. Byl jedním z nejvyšších důstojníků NATO. Víme nyní, že tzv. Minské dohody, v kterých Rusko vidělo mírový nástroj, byly ve skutečnosti přípravou na válku proti Rusku. Ukrajinská armáda v poskytnutém čase měla zesílit, aby mohla získat na Rusku nejen Krym. O tom všem zřejmě musel vědět i pan generál P. Pavel. NATO přece bylo nástrojem, který měl pozvednou ukrajinskou armádu z prachu porážek na stupeň vítěze. Byla to doba, jak se vyjádřil i V. Putin, kdy Rusko Západ tahal za nos. Řekne nám něco o této době i pan generál Pavel? Musíme mít trpělivost.

A závěrem. Zatímco za M. Zemanem v době jeho první volby prezidentem, stálo ještě silné „Vlastenecké fórum“, složené z celé řady vlasteneckých organizací, které aktivně v průběhu voleb stále pro vítězství M. Zemana účinně pracovaly, současné prezidentské volby bohužel vypadají jinak. Nové „Vlastenecké fórum“ nevzniklo. Citelně tato skutečnost musela ovlivnit první kolo prezidentských voleb. Jsem přesvědčen, že pomoc, které se dostalo panu J. Baštovi, byla slabá, málo dostatečná. Přesto se pan Bašta maximálně snažil. Pro něj mluvil nejen jeho příkladný životopis, ale i velmi přitažlivý program. To však nestačilo. Každý, kdo se nějakou dobu zabýval politikou, musel vidět tento nedostatek pomoci. Nadto jeho volební kampaň začala pozdě. Potřebné struktury, které by mu poskytovaly průběžně pomoc, neexistovaly. Proto si myslím, že panu J. Baštovi bychom nikdy neměli zapomenout jeho snahu plavat úspěšně v bouřlivých vodách prvního kola bez potřebných pomocných rukou. V našich očích je bezesporu jedním z vítězů prezidentských voleb. Moc mu děkujeme.

Jestliže pětikolka představuje v našich očích vše špatné, v jednom však bychom si z ní měli vzít příklad. Drží pohromadě bez ohledu na nejrůznější ataky. Pokud vlastenecké subjekty nenajdou k sobě cestu a nebudou držet pohromadě, nemáme šanci ve volbách zvítězit.

Především by mělo být odstraněno „nedorozumění“ mezi ANO a SPD. Nevyplývá jen z výroku A. Babiše, že nikdy se SPD nestane pro ANO koaličním partnerem ve vládě. Před tím přece odezněly i určité výroky pana Okamury. Tento problém by neměl zastarat, ale být řešen a vyřešen.

Další fundamentálním otázkou je možná spolupráce SPD a dalšími vlasteneckými subjekty. Mluví se o tom již delší dobu. „Diskuse pokračuje“, čas letí. I v politice jsou dny jednotkou času. Řešení nelze stále odkládat.

Svou nečinností sami ohrožujeme naše státně–národní zájmy. Kdo tyto problémy zvedne z prachu a vyřeší je? Musí to být někdo z nás. Zásah bohů nemůžeme čekat. K němu docházelo jen v dávných řeckých divadelních kusech.